Je ti čerstvě osmnáct a život je před tebou jako nepopsaný list papíru. Tolik možností, že? Jsi přesvědčený, že se svět točí jen kolem tebe a úspěch v životě ti spadne do klína. Obec Vejprnice u Plzně ve které žiješ , ale moc příležitostí nenabízí, rodiče tě tlačí do studia střední školy stavební v Plzni, protože věří, že bez vzdělání uspět nemůžeš. Kdyby jen věděli, že místo toho, abys ráno sedl na autobus do školy, obejdeš přes pole dům a čekáš na periferii, až před domovem zmizí jejich auta, aby ses mohl vrátit tajně domů. Kolikrát tě tohle vytrestalo, když ses musel zavřít na hodiny do skříně, aby tě náhodou nechytili, když se vrátili domů dřív. Jaká to potupa seběhnout tajně z druhého patra pozdě odpoledne, prásknout dveřmi a předstírat, že ses vrátil ze školy. Ale takové prostě chození za školu je, když si tvoje mladá hlava nemůže obhájit studium něčeho, do čeho se jí nechce. Víkendy se jezdí pracovat na chatu a život je prošpikovaný stereotypem.

Počet neomluvených hodin má svůj limit. Hodná tetička zubařka ti píše omluvenky a drží lékařské tajemství, když se třídní snaží dopídit po pravdě po telefonu. Spolehlivě se dá říct, že pokud by tvé výmluvy na trhání zubů moudrosti byly pravda, překonal bys do počtu operací i nejzubatějšího žraloka. Očekávaně vygraduje tvá nesplněná docházka do momentu, kdy na tebe při předávání ředitelské důtky křičí, že skončíš u popelnic. Opravdu příjemný zážitek, který se zapíše hluboko do tvého nitra, protože poprvé začneš pochybovat o tom, jestli náhodou nemají pravdu.

Jak z toho? Blíží se vyhození ze školy a v peněžence 200 korun.

Při jednom z bádání po polích vznikne plán vskutku “excelentní”. 

Staneš se DJem …

Kamarád ti k narozeninám nahrál do tvého starého počítače úžasný software na tvorbu hudby, takže se během víkendu staneš novým hitmakerem (alespoň ve své hlavě). Problém je, že nemáš na čem hrát. Potřebuješ mixážní pult a takové ty další dvě věci, co se točí. Je na čase přesvědčit všechny tvé kamarády, aby se mise zúčastnili a společně se s tebou složili na výbavu. 

Poslyš, vyděláme na tom jako DJové přece všichni, to nemůže nefungovat, ne?

(Po letech si uvědomíš, že do toho ti kluci šli ne proto, že by nad tím hloupě nepřemýšleli, ale protože jim a nám obecně jako lidem často v životě chybí smysl. Potřebujeme být součástí něčeho většího. Musíme rozumět, kde je cíl a jaká je naše role v jeho dosažení. A když se naskytne možnost, že tyhle otázky zodpoví někdo za nás, následujeme.)

Začátky hudební kariéry opravdu nejsou snadné. Rychle si uvědomíš, že bez toho, aby ses odlišil od ostatních, nemáš šanci, aby ti někdo za hraní platil více než panáka na baru. Českému disko světu v té době vládne Aleš Pudivítr, alias DJ P.M.C. z Brna. Moderátor rádia a zároveň DJ, který jako jeden z prvních vládne internetovým mixům, které v té době ještě skoro nikdo neznal, je skvělým příkladem. A tak se ho snažíš okopírovat. Alešovy mixy jsou nejen hudebně skvěle dotažené, ale na rozdíl od ostatních má i svá vlastní intra a samples, které ho posouvají do úplně jiné ligy. A tak jednoho dne zavoláš do Rádia Kiss Proto v Plzni a nabídneš jim pět tisíc korun za to, aby ti moderátoři nahráli profesionální hlášky v angličtině, které ti přeloží sestra, protože neumíš ani slovo anglicky. 

“I keep you high, I keep you cool, you never gonna be lonely, DJ Kalium the one and only.”

(To se snad ani nedá přeložit do češtiny bez toho, aby ses nepropadl studem do země.) 

Moderátoři při nahrávání nezapomínají vypínat mikrofon, když si komentují stylem: “Co je tohle sakra za deb*la, nebudu to nahrávat.”

Měsíc se sejde s měsícem a tak jako vše, práce a neustálá snaha tě nakonec do klubů opravdu dostane. Zahraješ si v legendární Pražské Roxy, s DJem PMC a nebo i na Slovensku. Napíšeš si například o vystoupení na Očko TV a tehdejší moderátor Béla En si tě do studia opravdu pozve. Email v té době byl celkově nevídanou zbraní. Kolem roku 2007 prostě zareagoval každý. Lidi, které potkáš v té době tě budou provázet po zbytek života. Jedním z nich by také tehdejší hudebník začátečník Jaroslav Beck, kterého jsi poprvé potkal v Plzeňském KFC, protože ti jeho, na tu dobu skvělá webová stránka, nedala spát, ale o tom až později. Aktivita vždy byla a je klíč všeho. 

Něco se děje, svět začne být trochu barevnější, ale doma se situace nezlepšuje. Rodiče pochopení stále nemají. Alkohol nepiješ, drogy nebereš a přeskakovat každý pátek na zemi se válející dospívající zatímco se vyklízíš z klubu není nic, z čeho bys měl vnitřně radost ani ty. Ale co s tím, když nic jiného nemáš?

Jednoho dne ti kamarád ukáže, jak pro svůj “super-raperský” klip připravil jednoduchou 3D scénu

… a dodá, že se s programem učil pět let, než byl schopen něco takového vytvořit. Jako fanoušek technologií si propočítáváš, kolik by ti bylo, kdybys do něčeho takového také pustil, ale časová investice pěti let se zdá pro mladíka, jako jsi ty, délka, předpokládaného nárůstu prvních šedin.

S časem v tobě rostou představy o tom, co vše by ti znalost 3D světa umožnila a předstoupíš před rodiče s jasnou vizí: 

“Jednou budu dělat ty největší a nejznámější filmy pro Hollywood, takže opustím nedokončenou střední školu a příštích několik let budu sedět doma a koukat do obrazovky.”

Následuje obrovské peklo.

Rodiče ti vysvětlí, že za barákem, na malé vesnici, kde bydlíš, stojí pouze les a rozhodně tam nikde nezahlédli nápis Hollywood.

Pokud opustíš školu, budeš se muset živit sám, musíš opustit domov. Následuje lekce o tom, že si ve svém věku nedokážeš vážit hodnot, ke kterým tě vychovávají. Argumentuješ tím, že je jiná doba. Školy rok co rok produkují stejné studenty, kteří mají naprosto totožné vzdělání a schopnosti jako další tisíce na trhu – kteří již na práci čekají. S tím nicméně před rodiči neuspěješ.

Dostáváš ránu a musíš se rozhodnout, zda se vrátit zpět na start, nebo vsadit na jednu kartu, při jejímž špatném využití si možná poničíš nevratně život. 

Jako student, který nedostává kapesné, a sem tam se dostane na brigádu do továrny na výrobu židlí, musíš své nejzákladnější výdaje stále pokrývat pouze občasným hraním po klubech.

Když začne nálada doma eskalovat a blíží se vyhození ze školy, začneš svůj domácí, v té době ještě přes telefon vytáčený internet, žádat o radu.

Najdeš školy v New Yorku, jednu se zaměřením na hudbu, druhou, která se jmenuje Digital Film Academy a je specializovaná na animaci. Kde, ale vzít obří částku, která má při přepočtu na koruny děsivý počet nul?

Rodiče takovou částkou nedisponují, tak se jich ani nemá cenu ptát. Co nejlepší kamarádi? Je nějaký, co by si vzal tak velkou půjčku v bance a věřil ti, že ji vrátíš s úrokem? Ne. Většina z nich ještě ani nechodí do práce a banka by je stejně nekryla. Přeci jen tam vlastně jeden je, který by si ji technicky mohl vzít. Zná tě mnoho let, chodili jste spolu na základku. Dokončil zrovna učňák a je první měsíce na tovární lince na Plzeňských Borech, snad i dokonce věří ve tvůj zápal. Nepochází z bohatých poměrů, ví jak je těžké korunu ke koruně střádat, ale nemáš na výběr, nikdo jiný není. Musíš se ho zkusit zeptat.

Sněhová koule se nabaluje a tobě se podaří do svých problémů zatáhnout další duši, která ti důvěřuje a míří do banky, aby si na vlastní jméno půjčil peníze, které sám bude splácet, smlouva bude napsaná na něj mezitím, co ty odcestuješ za oceán. Plná zodpovědnost je na něm. 

Upřímně, do dnešního dne je ti studno při pomyšlení, jak jsi bezohledně a sobecky jednal. Tonoucí se stébla chytá a ty se cítíš, že nemáš na výběr. Vše na zelenou. Buď shoříš, nebo z investice budou těžit všichni.

Máš světlo na konci tunelu a jedeš. Možná selžeš, ale na to ať čas odpoví sám. Dostaneš peníze, ale co jazyk? Na vesnici žádná anglicky mluvící učitelka před dvanácti lety nebyla, a tak ses jako dítě dal na němčinu. Utěšuješ se, že měsíc s hlavou v knihách tě z kaše dostane. Jak naivní tohle je? Speciálně pro jazykové dřevo, jako jsi ty…

Přihlášku na školu za tebe vyplní sestra, stejně jako další korespondenci se školou a zbylé papírování ohledně vstupu na americké území.

Do začátku školy ti zbývají tři týdny. Rodiče si klepou na čelo, kamarád musí lepit první splátku ze svého, angličtina se ne a ne zlepšovat a ty už víš, že nejde udělat krok zpět.

Přes internet kontaktuješ Čecha žijícího ve Philadelphii, kterého najdeš na internetu a přesvědčíš ho, aby ti na začátku pomohl a vyzvedl tě na letišti, protože nemáš ani páru o tom, jak se v NYC zorientovat. To ještě nevíš, že přestane komunikovat a na letiště ani do NYC nikdy nedorazí, ale o tom až příště.

S úsměvem na Ruzyni odklepáváš poslední minuty do startu letadla, rodiče stále věří, že nikam neodletíš, protože přece nejsi blázen.

V hlavě se ti pomalu srovnala realita, která přestala být tak růžová, jak se na začátku zdála. Opar optimismu zcela ustupuje ve chvíli, kdy ti americká letuška podává nějaký formulář, který bys měl vyplnit, pokud se chceš dostat přes celníky, a ty nerozumíš ani slovo.

Deset kilometrů nad Atlantickým oceánem začíná nadšení opadat a ty se začínáš pomalu sám sebe ptát, co bude teď?