Dveře zabouchly, něco se rozbilo. Proč se majitel bytu vrací domů až ve čtyři ráno? Křičí a nejspíš zase prohrál peníze v kartách. Polštině nerozumíš, ale tahle slova překlad nepotřebují. Hlavně ať nechytne za kliku tvých dveří. Ráno se z bytu vykradeš brzy, sotva usnul.

New York není nejpřátelštějším místem, když jsi sám a neumíš ani slovo anglicky. Týden po týdnu, měsíc po měsíci, není se na koho obrátit. Celé dny jen tak bloudíš městem, abys nemusel být doma s ním. Od Manhattanu, přes Queens, po Brooklyn. Jsi ve městě snů s prázdnou kapsou. Myslíš, že se půjdeš podívat na slavnou hokejovou NHL, nebo že se vypravíš k Soše Svobody? Zapomeň na to, lístky jsou mimo tvé finanční možnosti.

Nejlepším kamarádem se ti stane Verrazano-Narrows Bridge. Most spojující Brooklyn a Staten Island. S denní pravidelností se s ním chodíš v duchu radit o životě, přítel, který poslouchá, ale neporadí. Víte, tohle je jedno z těch úžasných míst na zemi. Ve sloupech se lámou vlny oceánu, v pozadí dlouhé prsty Manhattanu. Kdo by se sem nechtěl podívat? K čemu je to ale všechno, když není zážitky s kým sdílet.

Vězení, mentální nikoliv fyzické. Kdo se kdy trochu zajímal o historii, ví, že když jste za války chtěli někoho zlomit, zavřeli jste ho na samotku. Ubíjející stereotyp. Stroj co jede do školy – ze školy.

Pláče už stačilo, dál se to nepohne, dokud neotevřeš učebnici angličtiny. Stránka po stránce. Je to jako dostat svoji první pušku přímo až na bojišti. Pokroky v jazyce neděláš dostatečně rychle a narážíš. Uvědomíš si, že konverzace je založená na intuitivních reakcích a nespočetněkrát zopakovaných slovních spojeních uvnitř tvé hlavy. Nemůžeš si vše překládat, potřebuješ vědět! Jenže den má bohužel jen 24 hodin. Tohle je moc velké sousto. Jsi tady kvůli grafice, nebo angličtině? Čas je omezený a bez dokončené školy se vrátit nemůžeš. Jazyk musí stranou.

Časový posun ti komplikuje spojení s rodinou a přáteli. K internetu se dostáváš až pozdě večer a to už Evropa spí. Jedno jméno přece jen svítí zeleně. Ztracená duše jižně od New Yorku. Kluk, který tě měl vyzvednout na letišti. Au-pair, zahradník, dobrodruh, kterému vypršelo povolení k pobytu v USA před lety, žijící ve stodole, kterou mu jeho americká rodina dočasně poskytuje. Kája alias Charlie Bognar.

Co má za sebou, proč je tady? S každou další větou, s každým dalším rozhovorem po telefonu si uvědomuješ, jak blízký ti tenhle člověk vlastně je. Kluk, co si šel za lepším životem, snem, věří v sebe sama a kope osud do zadnice. Vypadá sice děsivě, plnovous mu sahá po hrudník a přes kouř není občas poznat, jestli za kamerou ještě sedí, ale co už.

Charlie se stane tvojí klíčovou spojkou jazyka a potřeb. Slovo po slovu ti lepí věty, které se nazpaměť učíš, když spolubydlícímu omylem zničíš židli v pokoji a musíš se omluvit. Krásný příklad toho, jak se ti může stát někdo, komu by ses ještě před měsícem na ulici vyhnul obloukem, jedním z nejlepších přátel.

Retrospektivou si říkám, že bych takové ztracení ve velkém městě přál každému v mladém věku. Dokud si nemusíš sám prát, zajišťovat potravu a řešit všechny denní problémy, neporozumíš o čem celá ta dospělost je, i když si to možná myslíš.

O to komplikovanější, když jsi silným introvertem…

Když jsi dorazil první den do Brooklynu, soused tě autem vzal na nákup vzdálený přibližně dvě hodiny pěšky. Jako mladá bojácná hlava nikdy do jiného obchodu za celou dobu svého pobytu nejdeš. Když přijde hlad, sbalíš se na půl denní trip s baťůžkem, který toho sám moc nepobere. Jak směšné z dnešního pohledu, že? Celé měsíce jíš pouze mraženou pizzu, kterou rozmrazuješ v mikrovlnce, nudlovou polévku ze sáčku a buráky. Proč? Protože ti strach nedovolí zabalit zeleninu do sáčku. Co kdyby se někdo na pokladně zeptal na váhu, nebo něco podobného? Týden za týdnem stojíš hladový před McDonaldem na Manhattanu vedle školy, ale odvahu vstoupit nenajdeš. Co kdyby po tobě chtěli vědět, jestli chceš kečup, nebo majonézu a ty jsi nerozuměl?

To by tvůj introvert nezvládl…

Čas běží, měsíce plynou a škola se blíží ke svému konci. Ze závěrečných technických zkoušek strach nemáš. Víš, že patříš ve třídě k nejlepším, ostatní si přišli jen pro papír, ale ty to bereš vážně, studuješ noci a v životě nic jiného nemáš. Co ústní teorie? Hmm .. tohle nepůjde. Potřebuješ pomoc z nebes.

“Ahoj, jak se daří?” Tady sestra.

Mohla bych se stavit na konci měsíce v New Yorku, musíš mi ale zařídit ubytování.” Běžíš za spolubydlícím. Rukama, nohama, češtinou, polštinou, němčinou vysvětluješ, jak ti sestra jede zachránit život. Může u tebe v pokoji dvě noci přespat? Ne – polský majitel bytu kompromisy nedělá. Je to obchodník. Nabídne matraci u kolegy o patro níže, za dvojitou sazbu. Tohle zní podezřele, ale na výběr nemáš, a tak mu svěříš svých posledních pár dolarů. Temný sklepní byt bez oken s někým zvláštním sedícím v křesle naproti televizi. Děsivý charakter, nepozdraví, neodpoví, kdo ví, jestli se vůbec hýbe. Na dveřích není klika ani zámek. Dokonce ani nejdou dovřít.

Sestra přilétá z Jižní Karolíny. Vyrazíš jí naproti. Telefon ti stále nefunguje, není šance se s ní spojit. Odhadem jí posíláš na stanici, ve které jsi předtím nikdy nebyl. Cestuješ daleko na východ Brooklynu. Chybuješ a vystoupíš o zastávku později, toho si ale nevšimneš. Místo kolem děsí. Chodíš pozdě večer po ulicích a hledáš nějaký záchytný bod. Nikdo nikde, jen skupina mladých místních, co se baví tím, že na tebe pokřikují a hází prázdné skleněné lahve od nedopitého drinku. Na klidu jim rozhodně nepřidává, že zvláštně reaguješ.

Tady asi kluk tvého typu pozdě večer nemá co dělat. Několikrát do tebe strčí, drží se za tebou, hlavu neotáčíš, zrychluješ krok. Do běhu se jim snad nechce. Díky bohu schody, snad do metra. Dva skoky za roh, ještě jsou za tebou? Slepá stanice. Jedna z těch, co nefunguje, nebo když už, tak jen v určitých termínech. Sotva jsi setřásl jednu skupinu, jsi pod dohledem lidí bez domova spících na zemi v krabicích. Nemají vlídné pohledy. Jak by se vám líbilo, kdyby vám někdo cizí lezl do bytu? Zpátky se vrátit nemůžeš. Musíš projít. Nelíbí se vám někdy pražské metro? Tady by vás to přešlo. Krysy hodující na odpadcích a odporný zápach z výkalů všeho druhu. Takhle sis to nepředstavoval.

Je na čase se přiznat, že ses přepočítal a nevíš kam dál. Strach je na místě. Průvan naznačuje východ, jsi zpět na ulici, naštěstí o blok vedle. Hledáš směr, ve kterém je zřetelně největší pohyb lidí. Další metro, funguje. Vracíš se domů. Sestru nemáš, zoufale přemítáš všechny možné scénáře. Klíč do zámku. Brzdy skřípou, auto ti za zády zastavuje. Ona vždycky byla schopnější než ty. Dohledala adresu z inzerátu, který ti na začátku zařizovala. Je tady!

Sestra jazyk ovládá dokonale, ty si po měsících polívek ze sáčků a pizz z mikrovlnné trouby užíváš první opravdovou večeři v restauraci. Dostaneš se i na některé památky. Zažiješ pravý muzikál na Broadwayi.

New York je záhy barevnějším místem.

Klíčová chvíle. Sestra neví, co máš za lubem, ale je to chytrá holka a brzy jí dojde, že se školou není něco v pořádku, sama se nabídne, že tě na závěrečnou zkoušku doprovodí. Mezitím co skládáš svoji poslední 3D scénu, osloví ředitele. Dotáhne tě do jeho kanceláře a začne s vysvětlováním. Vyjednávač profesionál, ředitel si zažádá o výsledky z technických zkoušek. Udělá něco, co dle jeho slov ještě nikdy předtím neudělal. Předá ti obálku, potřese rukou a popřeje hodně štěstí. Byl tam na začátku, věděl, že jsi černá ovce třídy, stejně jako věděl, že jsi v učebnách seděl i o víkendech a po večerech. Však tě mnohokrát posílal domů, aby už konečně mohl zhasnout a jít za rodinou. Něco se v něm zlomilo.

Touha a důvěra v dosažení cílů zvítězila nad systémem. Štěstí při tobě stálo, ale nemuselo.

Škola byla pouze hřištěm. Platil jsi za to, že jsi mohl být její součástí. Skutečný trh je jiný. Z New Yorku se vrátíš do svého sklepa na vesnici. Jediné, co držíš v ruce, je kus papíru, svět o tobě nemá tušení.

A jak ses dostal na svůj první projekt od Disney do Londýna? To je příběh na jindy.