Jsou okamžiky v životě, kdy se vám zdá, že máte celý svět na dosah. 

Sebevědomí sice v oblacích, ale dluhy kam se podíváš a na bankovním účtu čtyři sta korun… v mínusu. 

Přijde telefonát z Hollywoodu a nabídnou ti práci, přece jsi dorazil z New Yorku. Jsi hvězda. No, počkáme. 

Stále čekáme.

Asi teď nemají čas, nevadí. Ale už by měli volat. Možná jim dáš ještě pár dnů…

Haló, vzbuď se! Zítra půjdeš na pracovní úřad, nebo nastoupíš k vyklízení půdních prostorů městské knihovny, to jsme ti už stejně zařídili. Doma tě živit nebudeme. Jsi dospělý, máš zodpovědnost za svoji budoucnost, tak koukej začít něco dělat. Začneš doma přispívat na nájem. 

Kde jsou teď ty mrakodrapy Manhattanu a vysoké vlny oceánu? To ti řeknu přesně – šest tisíc kilometrů daleko. Tak se koukej zvednout a mazat do práce. „Dobře, tatínku.“

Montérky a pracovní rukavice. Tisíce špinavých beden plných starých knih. Jednu po druhé, z patra do patra, z budovy do budovy, celé týdny. Možná si to neuvědomuješ, ale tady tvoje kariéra končí. Lidé ti nevěřili, když jsi odcházel do New Yorku. Říkali, že jsi blázen. Teď došlo na jejich slova. Nevíš, co dál. Nikdo o tebe nemá zájem, nikdo neví, že existuješ. Kamarád začíná tlačit, teče mu do bot, splácí tvoje dluhy a nemá na ně. Jsi tam, kam patříš. Vykašlal ses na střední školu, tak se přestaň divit.

S každým dalším dnem roste hněv. Takhle ti život neslibovali. Televize, reklama, noviny. Říkali přece, jdi si za snem. Nesmysl.

Jsi jen číslo ve fabrice. Založíš rodinu, ušetříš nějaké peníze. Když budeš mít štěstí, zaplatíš dluhy a vezmeš si hypotéku na byt. Co se to jen vkrádá do tvé mysli? Touha dokázat sobě i lidem kolem, že to jde jinak? Ale prosím tě, proč zbytečně nahráváš ponurým myšlenkám? Soustřeď se na své knihy v krabicích, večer zajdi na pivo s kluky.

Počkat, jeden člověk by mohl mít pochopení. Půjčí ti další peníze? Na jednoho kamaráda už dýchá soud, nepřidělávej dalším lidem starosti. Jenže ty nemáš žádný počítač a bez toho se grafika těžko dělá.

„Ahoj, jak se daří, příteli? Moc se neznáme, ale slyšel jsem, že děláš v reklamní agentuře v Praze. Pojďme se sejít, rád bych o tom slyšel víc.“ Bože, to je elegán, barvy sladěné, perfektní účes, lesklé boty a značková brašna s papíry, asi profesionál. „Tak o co jde?“ ptá se. „Peníze ti nepůjčím, ale mám na půdě jeden starý počítač, co si můžeš vzít.“

Startuje pomalu, není to žádná střela. Jenže to stéblo naděje, motivace je zpět. Ráno v šest zase na nohy, bedny – bedny, pozdní odpoledne už jsi doma. Oživit, o čem jsme se to v New Yorku ve škole učili. Bouchání na dveře, je jedna ráno, běž už spát. Jak jen nenávidíš ten zvuk ranního budíku, šest ráno a znova bedny, od odpoledne do noci sedíš opět za monitorem.

Bedny – monitor. Bedny – monitor. „Co pořád na tom počítači děláš? Přestaň hrát ty hry, umyj nádobí, vyluxuj, ukliď si pokoj.“

Takhle to nejde dál, nezlepšuješ se dostatečně rychle, příliš mnoho rozrušujících elementů. Rodiče tomu, co děláš, nerozumí. Hádka střídá hádku. Jejich jediný syn je zadlužený žabař se základní školou, co se poflakuje doma a v jejich očích ztrácí svůj čas zíráním do nesmyslů na obrazovce. Bez radikálního řezu to nepůjde.

Jediné spojení na Prahu je bratr tvojí spolužačky, zachránce s počítačem. Nemůžeš si dovolit o něj přijít. Pošleš mu jeden e-mail s první grafickou prací, druhý, třetí, čtvrtý. „Dobře, o co ti jde?“ ptá se. „Musím z domu, zvýšit nasazení, zredukovat konflikty s rodiči.

Investuj do mě, jednou pro tebe budu pracovat. Zaplať štěrk, pár dlažebních kostek a štuk.“ „Cože?“ „Ano, na zahradě máme nepoužívaný sklep, postavím si v něm studio.“ „Jsi blázen? Je leden, venku sníh, všechno zmrzlé.“ 

„Není čas na zdlouhavé přemýšlen.“ Žádáš o pomoc otce. „Přece si tam nezničím zdraví, počkej do jara, synu.“ „Vyklidíme sklep a můžeme začít… ty už uklízíš?“ Co může dělat, syna má cvoka, ale přece ho v tom nenechá.

Tak jedeme dál.
Šest ráno, bedny – bedny, odpoledne – kolečko, lopata, zednická lžíce. Spát.
Šest ráno, bedny – bedny, odpoledne – kolečko, lopata, zednická lžíce. Spát.
Víkend!
Kolečko, lopata, zednická lžíce. Spát.
Kolečko, lopata, lux, nádobí, zednická lžíce. Spát.

Leden u konce a ty máš své sklepní studio, ve kterém sedíš zabalený v zimní bundě, termoska s čajem, mrzneš na kost, ale jsi tam sám. Oddělený od reality. Plně soustředěný a motivovaný. Kontakt z Prahy oslovuje úsilí, které do svého cíle investuješ, a začíná se zajímat víc. Tohle se ukazuje být klíčem.

Jednoho dne zahlédneš zvláštní velké skvrny na stěnách studia, ale ve dvě hodiny v noci už to nezkoumáš, je čas jít spát. Ráno tě nezvykle brzy přijde vzbudit otec se slovy: „Měl bys vstát a jít se na něco podívat.“ Venku se evidentně oteplilo. Sníh slezl a studio je zatopené vodou. „Pardon, prosím, co jsi to říkal?“ Nad sklepem se nachází velké pole. Voda z tajícího sněhu snadno pronikla přes neizolovanou stěnu do sklepa a zatopila veškerou techniku. Zásuvky natažené z garáže zkratovaly a vypálily co se dalo.

Přišel jsi o všechno.

Ta spoušť! Smrad z přepálené elektřiny se valí ze dveří a ty vplouváš v gumácích na místo, kde ještě včera stál tvůj sen. Beznaděj. Data jsou zničená. Úspory z úklidu beden, vypůjčený počítač, investice. Všechno je pryč. Technika se suší, ale asi jen těžko ještě poběží. V tom volá první kamarád a vysvětluje, v jak těžké životní situaci se nachází, protože neplatíš jeho zadlužení, za které jsi zodpovědný.

Dva týdny od potopy, prodáváš svůj telefon kvůli další splátce. Rodiče se začínají ptát po příspěvku na domácnost.

Cink, nějaký mail z Prahy. Dokázal bys připravit krátkou prezentaci pro našeho klienta ve stereoskopii? Odpověď: „Jistě, to není problém, v tomhle se perfektně vyznám.“ Dobře, pošleme ti zadání. Výborně, asi je na čase zeptat se vyhledávače, cože to ta stereoskopie vlastně je? Bratranec ti půjčí nějaké základní součástky do spáleného počítače a pomůže s havarijní opravou.

Máš několik dní. Noc neexistuje. Jedním okem hledáš informace o zobrazování se 3D brýlemi. Druhým stavíš svojí prezentaci. Tuhle šanci nemůžeš pustit.

Den pravdy. Sako si půjčíš od kamaráda, který je o hlavu menší. Hlavně nikomu nepodávat ruku, ať se rukáv nevyhrne k loktům. Staré džíny k němu.

Prezentace se povedla. Nikdo tě sice moc nechtěl pustit ke slovu, ale v hlavách “velkých pražských ryb” jsi něco zanechal. Vidí v tobě levnou pracovní sílu, co nadšeně hltá každé jejich slovo a nejspíš na přání vyskočí z okna. Ideální zaměstnanec. Neuvěřitelné, lákají tě do Prahy, zdá se, že bys mohl dostat i nějaký plat. Kdo ví, co tě teď čeká, asi velké zakázky, spousty peněz, sláva a úspěch.

Ah, ta naivita, ukazuje se záhy. Mají svých starostí dost. Bydlíš u jednoho z nich, celé dny se jen učíš novým grafickým technikám, ale opravdová práce nepřichází. Věříš v jejich zkušenosti a drahé kravaty, ale z nějakého důvodu je tvá lednice stále prázdná, ty musíš prodat i svůj notebook na placení další splátky a práce je v nedohlednu. Táhne se to měsíce, až přijde diskuze na téma co dál. „Asi nám to nevyšlo, tak jestli chceš zůstat v Praze, sežeň si tu někde práci, nebo se musíš vrátit zpět do Plzně.“ Nemůžeš říct, že by tě morálně nepodporovali, to ne, ale bez peněz se jídlo špatně shání. Dodnes si vzpomínáš, jak si přepočítáváš drobné před Billou na Letné a nemáš tušení, jestli ti ještě zbyde na večeři. U kamaráda, který ti na začátku pomohl se studiem, nezřídka žebráš o sto korunu na chleba. Situace je kritická. Telefon nefunguje, není ho z čeho platit. Chycení od revizora by bylo poslední kapkou.

Přijde šance k pohovoru v reklamní agentuře jednoho z kolegů. Nejdu o grafiku. Hledají nějakého pomocníka k produkční práci. Chybělo kousek a šanci bys dostal, ale to se díky bohu nestalo. Mohlo být o produkčního více a jeden příběh méně.

Praha se brzy vybarví.

Není tak růžová, jak jsi si jí na začátku představoval. Mnoho velkých a sebevědomých hráčů, kteří nad tebou často lámou hůl, v domnění, že jim roste konkurence. Rádi ukazují, kdo je tady pánem. Složité prostředí pro dvacetiletého nezkušeného začátečníka. Ten paradox, že největší opory najdeš v lidech, kteří se v ČR nenarodili. Iráčan a Srb. Děkuji kluci!

Práci si nakonec v nějakém studiu najdeš. Anglicky neumíš, zkušenosti přicházejí pomalu a ty se začínáš spokojovat se svým průměrným pražským životem. Když se jednou potkáš se svým Iráckým přítelem, nadhodíš, že už jsi vlastně spokojený s tím, co máš.

„Tak to ne, Pavle, kvůli tomu jsem ti nepomáhal. Investoval jsem do bagru, který svojí radlicí boří své cíle. O vozík zaparkovaný v garáži zájem nemám.“ Tohle v tobě pohne horou. Kde jsou ti slavní režiséři a herci? Šest tisíc kilometrů dále… ale no tak! Tohle už tady bylo, zpátky do práce.

Napnout plachty. Vyrážíme směr Hollywood!

O tom, jak se dělá pohovor do jednoho z nejstarších filmových studií světa, v Londýně, bez angličtiny. O zkušenostech, které jim slíbíš, ale nemáš na ně, a o tom, jak je důležité pro svůj sen sahat na své životní limity zase až příště.